Že to bude cesta veselá, bylo jasné už na letišti. Jen tak v kostce: Ostrej sraz byl v 7:00, Bláža dorazil v 7:20 a to pěkně zlehka, pouze s malinkatým pidibatůžkem kde bylo jen lážo, chleba, a spousta kozlíků.

Už pasová kontrola byla pro mne málem konečná, omylem jsem ukázal Vojtův pas, pak ho rychle vzal zpět se slovy to "není moje". Policistka to docela zkousla jen brumlala něco o pašování dokladů. Při bezpečnostní prohlídce opět exceloval Mr. Bláža a jeho hřeby prošpikované glády. Pípal a pípal…

Ani jsme nestihli prohlédnout šopy, protože místní rozhlas už hlásil, že náš stroj roluje. Do tohoto malinkatého avšak poloprázdného letadélka jsme se vřítili za pět dvanáct, a začli si rychle tvořit vlastní zasedací pořádek. Jen co jsme se posadili na "VIP" místa u okének, začali se rojit letušky ať rychle přesedneme, jinak ztroskotáme.

Let probíhal v klidu, anekdoty, příběhy z natáčení tekli proudem u Tejmiho i pivko… Při přistávacím manévru jsme dali naše oblíbené střihací "kdo se liší" o tel. číslo na letušku a lišil se opět Bláža. Jenže než tento svůdce žen a elegán našel svou fajnovou džínovku, s bílím kožíškem uvnitř, byla letuška tatam...

V Paříži pršelo, tak jen rychle najít auto a alou za Vojtou. Dostali jsme hezkého citroena se spoustou čudlíků, ale bez mapy. I tak jsme bravurně prokousali celou Paříží (Stylem jedem už moc na jih zahni doprava, támhle je benzínka rychle se poptat, juknout do mapy a pryč… )

Světoběžník David byl velmi udiven že každý frantík rozumí a plynně mluví anglicky. Názorná tabulka na otázku: Do you speak english???

Po krátké návštěvě města Orleans, kde jsme ztrestali první povedený kebab, jsme opět začali bloudit. Když jsme vesničkou zvanou GIDY projeli již po čtvrté, přiměli jsme lingvistu výpravy Blážu aby předvedl svou Franštinu, na místní mladou slečnu. (Měl se co snažit - pár minut předtím naplnil prostor na CD Velkopovickým Kozlikem). Jen co vyplula jeho osmahlá tvář, s bujnou kšticí z okénka, čekali jsme úspěch, ale po větě "Excuse moa, ave vuau vuea veu veu vuuuuuuuuuuuuuuu…" francouzka utekla a my jeli zase podle slunce až do Limoges a začali kontaktovat Vojtu.

Z Vojtova deníčku

Tejmi mi řek že dorazej někdy kolem 4 do Limoges. Já je měl čekat někde aby, mě lehce našli. Nějaka akce =160 litrů punče = nešlo odolat = mi dělalo problémy mluvit

No byl jak žok a po roumingové přestřelce jsme konečně dali spicha v Carrefouru u piv. Bohužel tyto obchody byli v Limoges dva. No stálo nás to něco přes hodinku, ale ve výsledku to bylo vlastně zanedbatelná chvilka. Bratřík nás po dalších pár desetiminutách skutečně našel. Byl pohublý, měl rudé oči, jeho artikulace byla až děsivá, ale francouzskou mimiku a gesta měl na jedničku.

Dotáhl nás na končící párty svého ročníku a my se nestačili divit. Je pravda, že Vojta měl na škole velký štýlo. Aby ne. Je mu 24, občas mluví hezky česky, francouzsky a k tomu anglicky, má veliký frňák, postavu jako medvěd a vypije toho za dva medvědy. Asi i proto jej jeho 19 a 20letí trpasličí spolužáci oslovovali Vodka. Jen co jsme vystoupili z našeho samochodu se okolo nás začali rojit, a je fakt že i já jsem přes většinu z nich viděl. Probíhalo divoké popíjení zvláštního punče a za konverzace typu: "Citroen is a good car. Skoda is a good car. Do you play Basketball? Vojta is drunk, what did he said? "

Následovalo krátké ubytování ve vojtově cimře 2x2metry, pár carefour redbulů a rychle na večerní diskopárty. Bohužel náš průvodce byl opravdu grogy a byla třeba zastávka na pastis a pár lekcí češtiny pro místního barmana. S komplikacemi jsme, jako dvě separované skupiny, dorazili až ke klubu plného dětí. Nevím jak chlapci, ale většina děvčat byly Marii, Marie, Marionety… Povzbuzeni pár pivky, jsme začli křepčit, konverzovat. Pár dalších pivek a Bláža spal, Tejmi pobouchával a náš hostitel byl vyveden z klubu. Už jen polozaplacení hrabivému taxikáři a polštářové války mohli začít.

Na druhý den bylo plánované grilování, ale počasí nepřálo a k tomu koupil Vojta místo masa kroasanty a spoustu piva. Večer nás vytáhla (sme se vnutili) milá plzeňačka do hezkého baru. Situace se opakovala, ale tentokrát zdivočel Tejmič a opět někam utek. My jsme to pojali, jako možnost uskutečnit večerní Tour de Limoges po památkách, kavárnách a hezkých hospůdkách. Zpáteční cesta domu byla ještě obohacena výbuchem bratrské lásky a mohlo se jít spát. Tejmi už spal.

Ráno, teda spíš odpoledne už jen sprška, gáblík, a troška té kultury: prohlídka Limoges za světla, zahrady, muzea a obří katedrála a samozřejmě kebab. Rozloučení s Vojtou bylo srdceryvné, ale lákala nás noční Paříž. Bez map naše vyšperkovaná C4 dorazila sama od sebe přímo pod osvícenou Eiffelovku. Tejmi se slovy tady to znám, tady už jsem byl se určil za průvodce a skutečně to znal. Eiffelovka, Vítězný oblouk a přebíhání obrovského kruháče k němu za a od něj za slovní podpory místních carabiniery, jednosměrková jízda k Notterdamu a na letiště. Je fakt že pozdněnoční paříš působila poněkud více děsivěji než mírumilovné Limoges.

Svítání nás probudilo na letišti a tak jsme naposled opustili naši C4, posvačili paštiku ze suvenýr shopu a hurá i když bez koruny do matky Prahy. A tady každý za svým -práce, škola, pracovní pohovor ….

Jen tak v kostce:
Už víme že lepší a levnější jezdit kalit do Liberce, Bláža si za tři dny nezul glády a když měl v ruce malé pivko tak mu svítili očíčka. Utužili jsme naše kamarádské vztahy. Francouzskej rentiér ti vždy něco strhne, i když to pojištění je už v ceně. Angličtina není mezinárodní jazyk. Nejlepší kebaby majjí ve francii Vojta je francouzskej démon.

Francie je stále stejná, rok od roku horší